Téma v dnešní době velmi moderní, často a hojně zmiňované. Co to však znamená? Zjednodušeně je to vnitřní autopilot, který řídí celý náš život. Spustí se v okamžiku našeho početí, každou naší zkušeností se aktualizuje na vyšší verzi a zůstává s námi až do okamžiku, kdy opustíme tento svět.  Každou zkušenost, kterou náš autopilot zaznamená, zatřídí do naší vnitřní knihovny a následně z nich udělá jeden z mnoha programů, díky nimž plyne náš život takříkajíc automaticky, vše se děje tak nějak „samo“. Dá se tedy říci, že naše zkušenosti formují náš život. Prostřednictvím zkušeností a pocitů a emocí, které je doprovází, se tak učíme znát sami sebe, poznávat své silné i slabé stránky, budovat vlastní sebevědomí, sebeúctu a sebelásku.

Do cca 7 let našeho věku však  neumíme správně vyhodnocovat, co je dobré a co špatné. Neumíme s emocemi pracovat. Jen „to“ zažijeme a zapíšeme do knihovny a náš život se tím řídí prakticky navždy. Proto se říká, že v ranném věku se utváří charakter člověka.
Jsou-li naše zkušenosti veskrze pozitivní, provázené láskou, soucitem, pomocí, oceněním, radostí, štěstím a dalšími pozitivními emocemi, pak je s velkou pravděpodobností naše vnitřní dítě odrazem těchto zážitků. A my s velkou pravděpodobností  zažíváme šťastný život. Víme, co je milovat a přijímat sebe sama. Víme, kým jsme, známe vlastní hodnotu. Umíme si říci o pomoc, když ji potřebujeme. Umíme říct ne a nastavit hranice, kam dovolíme ostatním jít. Žijeme v pravdě, bez lží, bez přetvářky a beze strachu. 

To je však velmi těžké, pokud nám v tom brání stará emoční zranění a traumata, v drtivé většině vzniklá právě v ranném dětství. V době, kdy jsme se s ohledem na věk a emoční vyspělost nedokázali bránit, ozvat se, říct si o pomoc či prostě utéct „jinam“.  Pokud jsme v této fázi života něco negativního zažili, stávají se ze vzpomínek na toto období naše temná místa. Naše vnitřní dítě tu bolest či křivdu stále prožívá a současně náš život řídí negativní program, který se na základě této zkušenosti uložil. Kupříkladu, pokud nás nechala naše maminka hodiny plakat bez povšimnutí (a není podstatné z jakého důvodu), pak jsem mohli zažít stavy strachu, obav, úzkosti či zoufalství a náš program, který z toho vznikl, zní třeba takto: „Nejsem dost dobrá, proto nikoho nezajímám, nikdo mi nepomůže, jsem k ničemu.“ A skutečně nás v tom vesmír celý život utvrzuje. To je zákon přitažlivosti. Nenanučili jsme se sebelásce, neznáme vlastní hodnotu, necháme ostatní s námi manipulovat, protože nemáme nastavené vlastní hranice, snažíme se všem zavděčit, protože toužíme po lásce, která však stále nepřichází.. Nemáme partnera, přátele, cítíme se sami, opuštění.. 

Těch programů může být mnoho a mnoho. V této technice vedu klienta do doby, kdy negativní traumata vznikla. Jdeme společně tato temná místa najít, otevřít a pročistit je jednou pro vždy. Jdeme pro to dávno zapomenuté vnitřní dítě udělat práci, kterou tehdy nikdo neudělal. Jdeme mu pomoci.